Ráda bych Vám teď odvyprávěla svůj příběh, ve kterém se z normální zdravé holky stala anorektička. Začněme tím, jak vypadal můj denní režim a jídelníček před propuknutím nemoci. Jedla jsem normálně, nepřejídala se, prostě tak akorát. Každý den jsem snídala pečivo, dala si klasický oběd, dále nějakou svačinu, ať už to byly sladkosti nebo zelenina či ovoce a navečer si dala večeři + nějaké ovoce před spaním. Pitný režim jsem dodržovala. Tak to probíhalo každý den bez problému, než přišel ten okamžik... ...poslední březnový den roku 2007. Tento den jsem se byla s přáteli projet na kole na nedalekou rozhlednu Černou studnici. Cestou zpět se mi stala nepříjemná nehoda, kdy jsem najela v zatáčce do díry v silnici a vyletěla jsem přes řídítka do křoví. Nebylo to tak hrozné, jak to vypadalo, ale po této nehodě byla pro mne zpáteční cesta náročnější. Bolelo mě celé chodidlo, navíc jsem si poškodila kolo a upadla mi šlapka. Ano, zní to komicky. Taky jsme se tomu celou dobu smáli. Druhého dne, po návštěvě lékaře už moji nohu zdobila sádra a berle s vyhlídkou na tři týdny. Ten den jsem nic nejedla, jen jsem vypila litr čisté vody. Neměla jsem žádné pocity hladu, nijak jsem to nevnímala. Další den jsem snědla 5 sucharů a vypila několik hrníčků čaje. Tak to bylo celý týden. Rodiče si ničeho nevšimli. Po týdnu se to snížilo na jeden suchar a litr minerálky denně. Ve škole jsem nejedla svačiny a vyhazovala je, doma jsem neobědvala, nevečeřela, nic nejedl
. Jídlo? Děkuji, nechci. Foto: dailymail.co.uk Jídlo? Děkuji, nechci. Foto: dailymail.co.uk Nebyla jsem vůbec oslabená ani unavená, naopak jsem měla mnoho energie. Po třech týdnech, kdy jsem byla na kontrole s nohou, doktor sdělil, že to se sádrou na noze budu muset vydržet ještě jeden týden. Za celý ten týden jsem snědla asi 20 sucharů. Později si rodiče začali všímat toho, že nejím, musela jsem si vždy na talíř vzít jídlo a pak, když jsem byla v kuchyni sama, jsem oběd vyhodila. Podobně to bylo i s večeří. Po týdnu mi sundali sádru a já ihned sáhla po váze. Zhubla jsem o 6 kilo. Vážila jsem tedy 74 kg, měla jsem skvělý pocit, cítila se lehčí. Džíny, do kterých jsem se před čtyřmi týdny sotva napasovala, na mě teď volně visely, musela jsem nosit pásek a hodně ho utahovat. V květnu 2007 už moji nohu nezdobila sádra a já dostala ohromnou chuť sportovat. Předtím jsem jezdila na kole třikrát týdně a hrála míčové hry. Teď jsem ale jezdila na kole každý den alespoň dvakrát. Vždy, když jsem přišla ze školy, hned jsem odešla ven, abych nemusela obědvat a jezdila jsem dvě hodinky. Večer kolem sedmé jsem šla znovu, taky na dvě hodinky. O víkendu jsem chodila sama běhat, podnikala dlouhé procházky, byla jsem neustále v pohybu. Co se týče jídla, tak za den jsem měla malou misku zeleninového salátu a pití bez cukru. Neměla jsem hlad ani chuť na sladké, bylo mi špatně při pohledu na jakékoliv jídlo. V červnu to bylo s jídlem pořád to samé, buď jeden suchar za den, nebo malá miska zeleniny. Když jsem jednoho dne zkusila jíst víc, kousla do rohlíku, snědla rajče, jablko, 1 brambor, měla jsem depresi a bylo mi špatně. Ovládl mě pocit, že jsem snědla tunu jídla, šla jsem tedy na záchod, strčila si prsty do krku a vše vyzvracela, ulevilo se mi. Každý den jsem se vážila dvakrát – ráno a večer. Bála jsem se, že každým soustem navíc přibírám. Ručička na váze stále klesala směrem dolů a já pila jen čaje. Když jsem jeden dopila, ihned jsem vařila další a tak to probíhalo celý den. V polovině června jsem vážila 65 kilogramů, což bylo o 15 kilo méně než před měsícem a půl. Odvrácená strana anorexie Doteď jsem popisovala fázi, kdy jsem si připadala ještě relativně v pohodě a anorexii jsem nevnímala zase tolik negativně. Pak jsem ale začala objevovat i její temnou stránku. Netrvalo to dlouho a začala jsem být neustále unavená, ve škole jsem celý den prospala a neměla jsem na nic náladu. Spolužáci mi říkali "chodící mrtvola". Doma jsem se vždy nějak vzchopila, aby rodiče nic nepoznali, jídlo jsem pořád vyhazovala. Rodiče si mysleli, že jsem zhubla díky sportu a pohybu. Měla jsem deprese, aniž bych k nim měla důvod. Cítila jsem velkou prázdnotu, nedalo se to vydržet a já se rozhodla, že půjdu k psycholožce. Ta mi řekla, že jsem anorektička a že jsem přišla právě včas, protože kdybych měla o 5 kilo míň, mohla jsem skončit v nemocnici. Doslova třeštila oči, když jsem jí řekla, že jsem za dva měsíce zhubla 15 kilo. Ihned vše vyklopila mé matce a nařídila, že musím jíst a jestli ještě zhubnu, půjdu do nemocnice.
Zobrazit další články tohoto autora
Další články z rubriky bydleni
